První jízda na bicyklu

Venku je prostě božsky. Teploty přes 20°C, svěží větřík a všechno kvete. Laila dostala svůj první bicykl odrážedlo a obě jsme se těšily, až vyrazíme do ulic. Konečně nebudu podávat fyzické výkony já s kočárkem, ale Laila sama. To krásné červené kolo na mě přivolalo tak trochu nostalgickou náladu.

Nejsem žádný velký milovník bicyklů, patřím spíš do klubu "Sednu na bicykl jen ve stavu nouze, kdy po mě jde třímetrový zelený dinosaurus." A vlastně nechápu (chápu?), proč jsem si vybudovala takový odpor k tak skvělému dopravnímu prostředku. 

První vzpomínka se váže ke kolu mojí kamarádky Šárky. Měla dřív než já takové to čuprové kolo s přehazkami na obou rukojetích. Moji rodiče mi ho chtěli také koupit a moje maminka mi řekla, ať se na Šárčiném zkusím projet. Tak jsem se projela. Asi tak dva metry celkem slušnou rychlostí na to, abych se rozplázla na rozpáleném asfaltu. Přehazování nebylo mojí silnou stránkou.
Nedlouho po katastrofě s přehazováním jsem na stejném místě narazila za domem na psa, který ač vypadal jako roztomilý psík, tak nebyl. Pronásledována štěkající chlupatou koulí, která mi šla po nohách, jsem dorazila domů. Bez dechu, bez Šárky a bez odvahy znovu sednout na kolo a přiblížit se k psovi na dalších pár týdnů.

Jeden by si myslel, že na dětském sedátku s dospělým na kole se mi nic stát nemůže. Omyl. Jako "spolujezdec" jsem se také neosvědčila. Prostě mě lákalo zkusit, co se stane, když strčím nohu do kola. Bota za plotem u sousedů, měsíc se sádrou na noze a babička s obkladem na zadku. Zkušenostmi se člověk učí, přesto to nikomu nedoporučuji zkoušet.
Ani jako starší jsem se s kolem neskamarádila. Dokonce i jízda z kopce je pro mě nebezpečná. Když jsem si to pálila z největšího kopce v Pace, připadala jsem si jako královna silniční cyklistiky. Tam pod tím osudným krpálem jsem poprvé pocítila moc zpomalovacího práhu, který mě jako rampa vymrštil směrem na dopravní značku s parkovacími pokyny u městského úřadu, díky které jsem poprvé v životě udělala salto vpřed. Ani v brždění jsem nevynikala.
Po rekapitulaci svých střetnutí s bicyklem už chápu, proč pro mě neexistuje slovo kolo, ale jen slovo bicykl.

Doufala jsem, že jen jako dozor mladé cyklistky budu o něco lepší a neskončíme pod prvním autem. To auto jsme ani nepotřebovaly. Po 400 metrech, projetí asi tří psích hovínek, na které by měl existovat detektor, a dvěma pády, po kterých jsem ji už úzkostlivě držela za kapuci, si Laila rezignovaně sedla na chodník. Až budete kupovat kolo, vybírejte podle váhy. Řvoucí dítě i kolo se celkem pronese.