Několik týdnů po návratu domů mi ukápla slzička, když jsem dostala zprávu od Brazilců. "Ty jsi byla největší překvapení za celých 20 let našeho poutničení. Zvedla jsi se a prostě šla." Ale můj obdiv a dík patří právě jim.
Moje ladné nožky začínají vypadat jako bublinková folie. Taková
ta jak palci vymačkáváte bublinku za bublinkou a po každém prasknutí se vám na
tváři vytáhne spokojený úsměv od ucha k uchu. Tohle by ale s puchýři nešlo…
Australánci mi poskytují půjčku na sandále s úrokem deset procent, splatných jen ve víně, samozřejmě! Sice jsou o čtyři velikosti větší, nositelné jen ve
fešných fuseklích, ale čert to vem!
Když už holce dochází výběr bot, náplasti, čokoláda a zásoby vzteku, přijde
TEN moment. Postarší Japonka nesoucí na hřbetě obrovskou krosnu, na prsou batoh
a v ruce tašku. Říká jen: „I’m so happy.“ A to je to jediné co potřebujete
v tu chvíli slyšet.
Logrono je pro mě město rozdělení. Svoji camino rodinu - Australánky jsem
musela nechat jít, abych načerpala nové síly. Ale díky tomu jsem vyslechla a zapsala
si následujícího dne tenhle příběh.
Stádo ovcí uvidělo v dáli lva. Ovce se semkly a
bály se. Když se přiblížil, zjistily, že je to jen malé, nevinné lvíče a protože byl tak malý a smutný, přijaly ho mezi sebe a vychovaly ho. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl
být někdo jiný než ovce. Vždyť celý život s nimi jedl stejné jídlo, spal pod stejnými stromy. Jednoho dne ale uviděl v keřích jiného lva. Ten
se s ním dal do řeči a ptal se ho, co pohledává mezi ovcemi. „Vždyť jsi
přeci lev, kdo jiný bys mohl být?“ tvrdil mu. A tak lev uvěřil, že je lvem.
Atila vyslechl tenhle příběh před mnoha lety na svém prvním caminu od jisté
Sarah. Den na to se rozdělili a on našel kus od cesty pohozený polštář s obrázkem
lvíčka. Protože to bylo prostě kouzlo, položil ho vedle kamene, na který vyškrábal: „Sarah, be the lion.“ Kámen
u cesty jsme nenašli, vzal ho čas. S Atilou jsem se další den také
rozdělila. Ale příběh zůstal.
Došla jsem do Belorada. Dál jsem to nedokázala. A dobře mi tak. Setkala jsem se tam s brazilskými brášky, kteří si vzali na starosti moje nohy. Oba i přes svůj zralý věk běhají ultramaratony a chodí s přáteli po světě. Vyprávěli mi, jak si jednou během závodu zalepovali strhlý puchýř lepidlem a k mému úděsu pro mě uspořádali tzv. veřejnou operaci, na kterou byli zváni všichni poutníci z albergue. Prošili mi všech 18 puchýřů a všechno pečlivě zdokumentovali do instapříběhu a na fbíčko, to musí být. Protože puchýře jsou jejich hobby.
Ze všech stran jsem slyšela jen: "Chudinko, zítra nikam nechoď, jen odpočívej!" Ale to bych nebyla já. Amigos mě slůvky jemně postrkovali. Dalšího dne asi o dvacet kilometrů dál a o dva prošité puchýře navíc jsem už dávno ležela v posteli, když oni teprve dorazili do albergue. A tak lev uvěřil, že je lvem.
|
Logrono na dohled |
|
Dáme si spolu snídani? |
|
Stopa! |
|
Stopa! |
|
Ranní paprsky, někde za Nájera |
|
Tejpa level milion |
|
Šitíčko vždy připraveno! |
|
San Juan de Ortega |
Tak tie pluzgiere sú strašnééé,ale pekné čítanie díík.
OdpovědětVymazatNení za co! Jsem ráda, že se dobře čte :)
Vymazat