sobota 9. prosince 2017

Svatojakubská pouť, část II. - Lví příběh


Několik týdnů po návratu domů mi ukápla slzička, když jsem dostala zprávu od Brazilců. "Ty jsi byla největší překvapení za celých 20 let našeho poutničení. Zvedla jsi se a prostě šla." Ale můj obdiv a dík patří právě jim.




Moje ladné nožky začínají vypadat jako bublinková folie. Taková ta jak palci vymačkáváte bublinku za bublinkou a po každém prasknutí se vám na tváři vytáhne spokojený úsměv od ucha k uchu. Tohle by ale s puchýři nešlo… Australánci mi poskytují půjčku na sandále s úrokem deset procent, splatných jen ve víně, samozřejmě! Sice jsou o čtyři velikosti větší, nositelné jen ve fešných fuseklích, ale čert to vem!
Když už holce dochází výběr bot, náplasti, čokoláda a zásoby vzteku, přijde TEN moment. Postarší Japonka nesoucí na hřbetě obrovskou krosnu, na prsou batoh a v ruce tašku. Říká jen: „I’m so happy.“ A to je to jediné co potřebujete v tu chvíli slyšet.
Logrono je pro mě město rozdělení. Svoji camino rodinu - Australánky jsem musela nechat jít, abych načerpala nové síly. Ale díky tomu jsem vyslechla a zapsala si následujícího dne tenhle příběh.
Stádo ovcí uvidělo v dáli lva. Ovce se semkly a bály se. Když se přiblížil, zjistily, že je to jen malé, nevinné lvíče a protože byl tak malý a smutný, přijaly ho mezi sebe a vychovaly ho. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl být někdo jiný než ovce. Vždyť celý život s nimi jedl stejné jídlo, spal pod stejnými stromy. Jednoho dne ale uviděl v keřích jiného lva. Ten se s ním dal do řeči a ptal se ho, co pohledává mezi ovcemi. „Vždyť jsi přeci lev, kdo jiný bys mohl být?“ tvrdil mu. A tak lev uvěřil, že je lvem.
Atila vyslechl tenhle příběh před mnoha lety na svém prvním caminu od jisté Sarah. Den na to se rozdělili a on našel kus od cesty pohozený polštář s obrázkem lvíčka. Protože to bylo prostě kouzlo, položil ho vedle kamene, na který vyškrábal: „Sarah, be the lion.“ Kámen u cesty jsme nenašli, vzal ho čas. S Atilou jsem se další den také rozdělila. Ale příběh zůstal.

Došla jsem do Belorada. Dál jsem to nedokázala. A dobře mi tak. Setkala jsem se tam s brazilskými brášky, kteří si vzali na starosti moje nohy. Oba i přes svůj zralý věk běhají ultramaratony a chodí s přáteli po světě. Vyprávěli mi, jak si jednou během závodu zalepovali strhlý puchýř lepidlem a k mému úděsu pro mě uspořádali tzv. veřejnou operaci, na kterou byli zváni všichni poutníci z albergue. Prošili mi všech 18 puchýřů a všechno pečlivě zdokumentovali do instapříběhu a na fbíčko, to musí být. Protože puchýře jsou jejich hobby. 
Ze všech stran jsem slyšela jen: "Chudinko, zítra nikam nechoď, jen odpočívej!" Ale to bych nebyla já. Amigos mě slůvky jemně postrkovali. Dalšího dne asi o dvacet kilometrů dál a o dva prošité puchýře navíc jsem už dávno ležela v posteli, když oni teprve dorazili do albergue. A tak lev uvěřil, že je lvem.


Logrono na dohled

Dáme si spolu snídani?


Stopa!

Stopa!

Ranní paprsky, někde za Nájera
Tejpa level milion

Šitíčko vždy připraveno!

San Juan de Ortega

2 komentáře:

  1. Tak tie pluzgiere sú strašnééé,ale pekné čítanie díík.

    OdpovědětVymazat