Vlaštovka: Svatojakubská pouť, část I. - První kroky v rytmu "Co jste hasiči"

„V kolik dneska jdeš?“ „Máme sraz v šest, takže tak ve čtvrt na sedm pojedu.“ „Ty jako nepůjdeš pěsky? Vždyť to máš deset minut?!“ „A autem za dvě!“ Nastaly mamčiny pochybné pohledy, pochybné kroucení hlavou a pochybná otázka, jestli jsem těch 700km vůbec ušla. Potom co jsem zjistila, že už jsem líná dojít i kilometr do pizzerie, jsem rozhodla, že je nejvyšší čas podělit se s vámi o mé zážitky z camina, namotivovat sama sebe a poslat můj od gauče-zase-placatý zadek třeba do Krkonoš na nějaké to putování. Nebo si alespoň dojít pro tu pizzu.

Všechno začalo posledního dubnového dne tohoto roku. S krosnou na zádech jsem ráno v půl šesté vystoupila z autobusu na nádraží v Pamploně. Krom brodění se v kelímcích a odkopávání flašek od piva jsem po cestě z města ven odmítla i panáka tequilly a nezadaného, pohledného a velmi špatně anglicky mluvícího nebo spíš alkoholově-špatně mluvícího španělského chlapce. Být já v Madridu, vláčela bych se touhle dobou na první metro domů. Místo toho jdu do Santiaga.
Hned za Pamlonou se na mě usmálo štěstí. A hned dvakrát. Jednak jsem se konečně dostala za město a jednak mě upoutala cedule, která lákala poutníky na razítko do univerzitního komplexu. Nicméně byla neděle šest ráno a to většina Španělů teprve opouští bary a vrací se domů vyspat. Šance že mi někdo otevře, byla mizivá. Po nesmělém obcházení budovy se něco mihlo za oknem a to se v zápětí otevřelo. Objevil se kulatý obličejík. „Hola, chceš razítko?“ „Razítko chci, ale nejdřív něco do čeho mi to razítko natisknete.“ Chlapík se zahihňal a za chvíli mi mříží prostrčil zlato-černou knížečku - můj kredenciál. Nechtěl ho ani zaplatit. Gracias, pane sekuriťák!
Někde před polovinou mojí první etapy nastalo první větší stoupání na Alto del Perdon (Hora odpuštění). Jen jsem se doškrábala na vrchol, už se ke mně hnala hnědovlasá paní a košíkem koláčků, a aniž bych stihla říct, že si nic koupit nechci, měla jsem jeden v ruce a horlivě vysvětlovala, že nechce moje eura ani mě otrávit. Ona byla Angličanka, manžel Němec. S manželem se na tomto místě před čtyřmi lety poprvé potkali, před týdnem se vzali a místo svatební cesty vyrazili na další camino. Osudová láska prostě jak z nejtuctovějšího románu.
Na Hoře odpuštění jsem si odpustila, že tu nikomu nic odpouštět nebudu. Byla mi zima.
Ona: „Koukni na ten strom. Co to může být? Má to takový divný úzký listy.“ On: „Tak třeba švestka by to mohla být.“ Ona: „Vždyť je to chlupatý! To bude ...broskev?“ Já: „To jsou mandloně!“
Tak takhle jsem se seznámila ne s mojí osudovou láskou, ale s mými Australánky. Krom toho, že jsem využila znalosti ze soutěže v poznávání rostlin z druhé třídy základní školy, tak jsem si dovolila zazářit pár latinskými slůvky (jedinými, které z kytek znám) - chamomilla a calendula. No jo, to se pozná, že jsem tenkrát to školní kolo poznávačky ~~skoro~~ vyhrála. Chamomillu přeci hledal krteček. A kdo hledá tak najde, takže heřmánek našel a uzdravil nemocnou myšku. Calendula se psalo na Induloně, kterou když mi maminka namazala ruce, nemohla jsem na nic ještě týden šáhnout, jak byly mastné. Když už nám došel všechen plevel v okruhu asi deseti kilometrů, dostalo se i na jiná témata. A nezůstalo jen u těch, během dalších tří dnů jsme jich probrali od politických systémů po problematiku čůrání ve volném prostoru.
„Odkud jsi?“ „Z České republiky.“ „Jakou znáš českou písničku?“ Netušila jsem co poutníkovi s kytarou říct a tak jsem jen krčila rameny. I tahle odpověď mu stačila. O pár chvil později už hrál a hlavně s perfektní výslovností zpíval „Co jste hasiči“. Na předchozích poutích ho ostatních poutníci naučili písničky z jejich rodných míst (včetně korejské, izraelské, japonské). Čechy nenapadlo samozřejmě nic lepšího než dechovka, která mě rázem ze španělské siesty zanesla na parket hasičského bálu, kde se mi rumovým opojením a zběsilými skoky v rytmu polky, točí hlava. Teď se mi točí taky, protože mě donutili zpívat, takže svůj rudě rudý spálený obličej ještě podporuji další dávkou červené.