čtvrtek 23. března 2017

Můj Au pair příběh

Agresivní a rozmazlené děti,  flirtující tatínek, žádné jídlo, týdny bez výplaty nebo zablešený dům. To všechno jsem čítávala od předchozích Au pair, když jsem se rozhodovala, jestli to zkusit nebo ne. Nenechala jsem se ale zastrašit a byla jsem si jistá, že mně se nic podobného stát nemůže, že určitě natrefím na tu "správnou" rodinu. A ouha!



Už od začátku jsem věděla, že do UK nechci a do USA jen na sedm měsíců nemá smysl letět. Západní Evropa mě vždycky lákala a po cestování v Portugalsku jsem měla jasno. Tapas, siaesta, sangria - Španělsko. Ani jsem tak nechtěla pečovat o děti, jako ostatní Au pair, spíš zkusit si život v jiné zemi, poznat jinou kulturu a trochu cestovat.
Chtěla jsem si všechno zařídit sama a tak jsem začala profilem na AuPairWorld. Pamatuji se, že jsem ho publikovala něco po půlnoci. Ráno jsem se přihlásila a v poště na mě čekalo osm zpráv od rodin! Hned jedna z nich se mi zalíbila, hezký profil, angličtina na dobré úrovni, byt s výhledem na moře, co víc si přát. Pár dní jsme si psali přes whatsapp, posílali si fotky a dohodli si skype pohovor. Musím říct, že se mi nervozitou klepala kolena. Co když budou mluvit anglicky strašně rychle? Co když se mi nebudou líbit? Co když se já nebudu líbit jim? Nemám divný vlasy? Flek na tričku? Kde mám poznámky? Slovník?
Nakonec jejich angličtina byla o dost horší než ta moje, z rodičů mluvila anglicky jen matka. Zodpověděli mi všechny dotazy, z dětí jsme nevytáhli ani slovo. Přičítala jsem to stydlivosti, protože rodiče mě uklidňovali, že děti chodily do anglické školy a anglicky chápou a mluví (pravda byla trochu jinde, jak se později ukázalo). Celkově jsem z nich ale byla nadšená, měli tři děti - 3 roky, 7 let a 4 měsíce a hlavně BUDU BYDLET U MOŘE?!
Za necelých čtrnáct dní jsem stála v noci s kufrem na letišti v Alicante, kde si mě rodina vyzvedla a společně jsme dojeli domů. Celý týden byli rodiče v práci od rána do pozdních hodin večerní, nikdo mi neukázal nějaké rozvrhy dětí, co se po mě přesně chce, krom toho, že si s nimi mám hrát. Snažila jsem se na to všechno zeptat, ale rodiče byli většinou unavení z práce a neměli náladu mi něco vysvětlovat. Jediný můj informátor byla (skvělá!) neanglicky mluvící služebná, které jsem se na vše doptávala a rukama nohama jsme se domlouvali.
Děti uměly anglicky přibližně jednu větu a barvičky, vůbec nechápaly, co se po nich chce a co hůř, ani neměli snahu, měli totiž za zadkem služebnou, které všechno mohly říct španělsky. Stejně jako nemluvily děti, nemluvili ani rodiče. Jediné pozornosti, které se mi od nich za ten týden dostalo bylo: "Are you OK? Speak more with children!" a ustavičné zírání na mě s kyselým výrazem v obličeji. A tohle vás vážně naštve, protože se první dny pochopitelně snažíte ze všech sil udělat dobrý dojem. V pátek jsme si s rodiči sedli, že si o tom týdnu promluvíme, nicméně oni to brali spíš tak jako "Jsi moc milá a šikovná, ale my se necítíme příjemně. Takže by bylo lepší, kdyby sis našla jinou rodinu." Bum! Máš padáka děvče! Tak tohle mě trochu zarazilo, čekala jsem, že budeme něco měnit, o něčem diskutovat, ale tohle to mě dožralo (Mimochodem za mě typický španělský přístup). Takže jsem jim v klidu vysypala co se mi nelíbilo a řekla, že si během víkendu najdu jiné místo. Odkráčela jsem do pokoje, chytla si medvídka, pobrečela si a ještě ten večer rozeslala žádosti rodinám.
Podruhé jsem byla o dost opatrnější a věděla jsem už konkrétně co chci, Ne víc jak dvě děti, ne méně než 70€ a podíl na pojištění, větší město a aby rodiče i děti rozuměli alespoň trochu anglicky. Naopak mi nevadilo se podílet na úklidu domácnosti a nějaký ten babysitting přes noc. Měla jsem asi z pekla štěstí. V Madridu se narychlo uvolnila rodina jen s jedním dítětem, sice dvouletým, ale když jsme si spolu volali, bylo to vážně úžasné. Předem jsem si zjistila, co přesně se po mě bude chtít a všechny podrobnosti a za týden jsem byla u nich.
Předchozí rodina se samozřejmě začala cukat, ať u nich ještě chvíli zůstanu, najednou jsem byla nejsvatější andělíček. Kdesi cosi, na tohle přetahování jsem rozhodně neměla náladu. Slíbili mi i zaplatit cestu k nové rodině, pusa plná keců, ale skutek utek.
Až tedy na druhý pokus to vyšlo. Má to taky své mouchy, ale ty člověk dokáže zneviditelnit nebo se je naučit ignorovat. Tuhle moji malou cácorku, se mi bude opouštět hodně těžko! Ale o tom zas příště.


2 komentáře:

  1. Ahoj,
    byla jsem au pair v Anglii a mela jsem docela štěstí :) Sicevjsem nějdy pracovala i 12 hodin denně :/ za dost málo ale host mum a děti byly super :) O prazdninách chci jet znovu :) Irsko nebo Island :) Uvidim, co vyjde :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj! Určitě bude další článek o mé druhé rodině, kde se mám moc dobře. 12 hodin to je nářez! Někdy mám L. 9 hodin sama na krku a to jsem večer vážně vyřízená! :D Island by mohl být zajímavý :)

      Vymazat